Rovnost, rovný: ve smyslu téže jakosti kolikosti, platnosti a moci. O lidech na př.
1Sam 26:15;
2Sam 23:19;
1Kgs 3:12n;
2Kgs 18:5;
Job 1:8. »Člověk mně r.« [
Ps 55:14] = člověk téhož postavení, téhož stavu; snad kolega v kněžském povolání. V
Gal 1:14 jde o vrstevníky. »Učiniti někoho r-m někomu« [
Matt 20:12] = postaviti na roveň [Hejčl-Sýkora: »Dals jim zrovna tolik co nám«]. *Jednostejný. - O Bohu na př.
2Sam 7:22;
1Chr 17:20;
Ps 113:5;
Jer 49:19 ;
Jer 50:44. O moudrosti
Job 28:19. Činit se rovným Nejvyššímu [
Isa 14:14] bylo pokládáno za největší stupeň pýchy a ďábelského pokušení [sr.
Gen 3:5 ;
Gen 11:4], jež musí být potrestány. Ne nadarmo se praví v 2 Mak 9,12: »Spravedlivéť jest poddati se Bohu, a tomu, kdož smrtelný jest, rovnosti božské sobě neosobovati«. Tím se liší Izrael od Řeků, kteří velmi rádi mluvili o božskosti člověka a jeho zbožnění pokládali za žádoucí cíl. *Podobenství. *Podobnost. *Podobný.
Není divu, že Židé vytýkali Ježíšovi, že »se činí rovným Bohu« [
John 5:18]. Usuzovali tak nejen z jeho opětovaného obratu »Otec můj«, ale hlavně z toho, že si dovoluje měnit Boží ustanovení o sobotě a tak se staví na roveň s jediným oprávněným Zákonodárcem [
John 5:10; sr.
Matt 5:21nn ,
Matt 5:27nn ,
Matt 5:33nn ,
Matt 5:38nn ,
Matt 5:43nn] a že svou činnost staví po bok s činností Boží [
John 5:17]. Ježíš sám sice zdůrazňuje víc své synovství než božství [
John 14:28] a podle
John 5:19 to vypadá tak, jako by odmítal rovnost a zdůrazňoval jen podobnost v činech, ale
John 10:30 [sr.
John 1:1] a 10, 33 ukazují, že výčitka Židů byla v jistém smyslu oprávněná. Výraz isos, kterého je tu užito, neznamená však totožnost, nýbrž jednostejnost v podstatě, vůli a důstojenství. Podobně jest rozuměti
Phil 2:6, které Žilka překládá: » Ačkoli měl božskou podobu, nepokládal rovnost s Bohem za žádoucí kořist, nýbrž zbavil se božského obsahu, přijal podobu služebníka...«. Ježíš Kristus byl téže podstaty s Bohem. To je východisko a cíl jeho cesty. Ale Kristus nepoužíval této své podstaty za svého pobytu na zemi, nýbrž zbavil se jí, »zřekl se Božích výsad, božské existenční formy« [J. B. Souček, Výklad epištoly Pavlovy Filipským, str. 46], a přijal podobu Božího služebníka, ačkoli byl a zůstal Pánem. Ale právě toto sebeponížení a pokora, to, že nemyslel na sebe [sr. v. 4], vedlo k tím důraznějšímu zjevení a potvrzení jeho božské slávy [v. 9-11]. Bylo mu dáno jméno nad každé jméno, t. j. kyrios = Pán [Hospodin].
Biblické učení o rovnosti lidí se podstatně liší od učení současné antiky. Biblická rovnost lidí spočívá především v tom, že všichni byli stvořeni k *obrazu Božímu [
Gen 1:26n], ač jsou jen prach [
Gen 2:7;
Ps 78:39 ;
Ps 103:14] a v prach se navrátí [
Gen 3:19;
Ps 90:3 ;
Ps 104:29;
Eccl 3:20 ;
Eccl 12:7]. Všichni lidé jsou *tělo [
Gen 6:17 ;
Gen 9:11], takže »tělo« může znamenat člověka všeobecně [
Ps 56:5 ,
Ps 56:12;
Isa 40:5n;
Ezek 21:4; sr.
Deut 5:26]; člověk je duše živá [
Gen 2:7;
Ps 63:2;
Isa 10:18] a může být nositelem Ducha [
Num 27:18;
Judg 6:34 ;
Judg 14:6 a j.]. Ale všichni lidé jsou hříšníci [
1Kgs 8:46;
Job 4:17 -
Job 4:21 ;
Job 14:4 ;
Job 15:14 -
Job 15:16;
Ps 12:2n ;
Ps 14:1 -
Ps 14:3 ;
Ps 53:2 -
Ps 53:4 ;
Ps 130:3 ;
Ps 143:2;
Pro 20:9;
Eccl 7:20;
Rom 3:9 ,
Rom 3:12 ,
Rom 3:23 ;
Rom 5:12 ,
Rom 5:18] a jejich hřích má své sídlo v srdci [
Gen 6:5 ;
Gen 8:21;
Deut 10:16 ;
Deut 30:6;
1Sam 10:9;
Ps 51:12 ;
Ps 81:13 ;
Ps 139:23n]. Bůh ovšem chce, aby všichni byli spaseni [
1Tim 2:4], a proto zjevil všem lidem svou milost [
Titus 2:11] v Ježíši Kristu [
Rom 5:18 ;
Rom 8:32;
1Cor 15:22]. Na konec se všichni musejí ukázat před soudnou stolicí Kristovou [
Rom 14:10;
2Cor 5:10]. V tom všem jsou si všichni lidé rovni.
Nerovnost, t. j. nestejnost, začíná ve svrchované tvůrčí vůli Boží, která každému člověku vykázala určité místo a určitý úkol. Bible ráda užívá obrazu hrnčíře a hlíny, když mluví o poměru Boha a člověka [
Isa 41:25 ;
Isa 45:9;
Jer 18:6;
Rom 9:20n]. Právě toto různé určení umožňuje lidskou pospolitost, v níž jeden druhého potřebuje, jeden od druhého přijímá a jeden druhému dává. Jen rozmanitostí jednotlivců je umožněna jednota společnosti, jež je v bibli přirovnávána k tělu s různými údy [sr. 1K 12;
Rom 12:4n]. Jde nikoli o hromadu atomů, nýbrž o rozčleněný organismus. Určitý druh nerovnosti může být ovšem také způsoben různým poměrem lidí k Bohu. I když jsou všichni hříšníci a nemají slávy Boží, přece jen bible zná, abychom užili obratu Sellinova, hříšníky a »relativně spravedlivé«, kteří se drží Boha a zachovávají jeho přikázání [
Ezek 3:20n ;
Ezek 21:3 ;
Ezek 33:12nn]. Jsou to ti, kteří touží po *spravedlnosti a zápasí o ni [
Isa 51:1].
NZ zdůrazňuje nový druh rovnosti mezi lidmi, jež má původ v obdarování Duchem svatým a jeho dary. Toto obdarování zrušilo propast mezi Židy a pohany [
Acts 11:17 ;
Acts 15:8n, sr.
2Pet 1:1, kde Hejčl-Sýkora překládá: »Těm, kdož spravedlností našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista dosáhli stejné drahocenné víry jako my«], mezi otroky a svobodnými, muži a ženami [
Gal 3:28], takže jsou jedno v Ježíši Kristu. Tvoří tělo Kristovo. Tím je dána i nutnost vzájemné služby v lásce, a to nejen v duchovních, nýbrž i v tělesných darech [
Acts 2:44n ;
Acts 4:36n]. Ap. Pavel dokonce vidí ve sbírce pro chudé sbory prostředek k vyrovnání i ve vnějších věcech, k němuž má pudit totéž obdarování milostí Boží. Ve
2Cor 8:13n dvakrát mluví o rovnosti [Žilka: vyrovnání], která má nastat mezi nadbytkem jedněch a nedostatkem druhých. Při tom se dovolává události na poušti, kdy manna byla Božím řízením rozdělena tak, že každý dostal, co mohl snísti, i když jedni nasbírali více, jiní méně [
Exod 16:17n].
Ježíš u
Matt 20:12 mluví o eschatologické rovnosti věřících, jež bude uskutečněna v království nebeském na konci tohoto věku. Je to rovnost, která nespočívá na totožnosti výkonu a na časové délce, nýbrž na pouhé a svrchované milosti Boží, jež se rozhodla dáti všem tentýž věčný život, tutéž nebeskou blaženost. Je to něco, co odporuje přirozenému lidskému pojmu spravedlnosti a co se příčí tehdejšímu židovskému pojetí odplaty [
Matt 20:9nn], ačkoli v pozdním židovstvu se vyskytují podivuhodné shody s podobenstvím Ježíšovým.
A přece i podle NZ přese všechnu rovnost věřících na zemi a v království nebeském, způsobenou milostí Boží a darem Ducha svatého, existuje nerovnost jak v církvi Kristově na zemi, tak v království nebeském. Nejde tu jen o nerovnost ve vnějších věcech, nýbrž také
o nerovnost v obdarování duchovním [
Matt 25:14nn;
Rom 12:6nn;
1Cor 12:28nn], která se řídí podle přijímací schopnosti [
Mark 4:3 -
Mark 4:9 ,
Mark 4:24n], a ve víře [
Rom 12:3], jež je různým lidem udělována v různé míře [sr.
Matt 5:19 ;
Matt 10:41n ;
Matt 11:11 ;
Matt 19:28 ;
Matt 20:23 ;
Matt 25:19nn;
Luke 19:17 ,
Luke 19:19]. Církev
i království nebeské jsou totiž výměnnou společností, kde různost obdarování je předpokladem skutečného obecenství. Bůh však není přijímačem osob [
Rom 2:11;
Acts 10:34;
1Pet 1:17], ale od toho, komu bylo více dáno, také více požádá [
Luke 12:48].
